Obsah

Valdek jarní soustředění 2000

Účastníci

Petra Adamová, Michal Bareš, Martin Beránek, Lenka Beranová, Václav Cviček, Petra Dobroucká, Dáša Eisenmannová, Jan Fröhlich, Miroslav Frost, Miroslav Hejna, Jan Houštěk, Petr Houštěk, Jaromír Chalupský, Petr Kavánek, Michael Komm, Luboš Matásek, Václav Matouš, Ondřej Novák, Ondřej Plašil, Miroslav Šulc, Karel Tůma, Tibor Vansa, Václav Varvařovský, Karel Žídek.

Organizátoři

Valdek aneb Liptákov 2000

Jelikož se mi podařilo kamsi zasíti papír, na kterém byla popsána cesta na soustředění, musela jsem si poradit po svém. Nejjednodušší se zdálo zajíti do Labu a přepadnouti nepozorného organizátora, který nestačil zmizet. Touto mojí obětí se stal Miro, a t ak jsem se s ním a s Kájou sešla v pondělí dopoledne (spíš skoro v poledne) na autobusovém nádraží Florenc a společně jsme vyrazili vstříc neznámému.

Odpoledne jsme dorazili na místo, a když jsme našli ostatní (zatím jen chabý vzorek), začali jsme hrát volejbal. Ačkoli nám to moc nešlo, velmi nás to bavilo. Ale já si musela po půl hodině plácání zajít pro obinadlo (můj palec opět něco nevydržel) a doča sně zanechati hry. Když se čas přiblížil příjezdu dalšího vlaku, rozhodli jsme se vytvořiti uvítací výbor a dovésti velmi početnou skupinu vedenou Statem a Kolibříkem na místo určení. I přes naše úsilí o ztracení této skupiny někde cestou dorazila tato sk upina v pořádku do tábora i na večeři. Během večera dorazili i další lidé a během sáhodlouhých seznamovacích her jsme se všichni seznámili. Poté šli někteří spát a jiní seděli až do značně pokročilé doby v klubovně a věnovali se zpěvu a hře na kytaru.

V úterý dopoledne proběhly přednášky a po obědě a popoledním neklidu jsme vyrazili k lesu hrát Kájovu hru zvanou Reaktor. Když Kája asi počtvrté vysvětlil pravidla a hra se poté konečně rozběhla podle jeho představ, chodil po louce a sledoval hru. Když ni kdo z útočníků nemohl po dlouhou dobu najít žádné z písmenek, které jsme my (obránci) schovali, přišla úprava pravidel č. 1, a tak hledali všichni (já jako duch z reaktoru nikoli). Když se nějaká písmenka našla, hra pokračovala podle původních pravidel, a le zase to nefungovalo. Tudíž přišla úprava č. 2. No, nakonec se ta hra úspěšně dohrála. My obránci jsme vyhráli. Honza H. si podvrtnul kotník (já věděla, proč neběhám a radši dělám ducha reaktoru, do kterého se nikdo nedostal), ale jinak to byla dobrá hr a (z mého pohledu určitě).

Tím však den ještě nekončil. Přišli jsme na základnu a tam pro nás byly uchystány štafetové (někdy též běhací) šachy. Hrálo se na dvou šachovnicích systémem každý s každým. Šachovnice číslo 2 byla však nějaká začarovaná a hrálo se na ní vždycky mnohem dél e než na té první. Ačkoli jsme vyhráli jen dvakrát, byli jsme v konečném pořadí stejně první (zajisté díky zimnímu tréninku na jistém nejmenovaném soustředění). Potom byla už jen večeře a po ní neoficiální program v klubovně.

Ve středu se dopoledne opět přednášelo, ale některé skupiny se věnovaly radioaktivnímu experimentu. Po obědě se role vyměnily. Zjišťoval se jakýsi rozpad neznámého v dřevěném hranolku s dírou, potažmo ve flaštičce. Bylo to docela zajímavé, ale ty skupiny byly moc veliké a gajgrů málo.

Po večeři byla obvyklá konference o výsledcích pokusů. Po ní příšlo veliké překvapení - Labyrint (však už jsme začínali mít obavy o jeho osud - dvě noci pryč o On pořád nikde). No tak jsme se tedy po obkreslení mapy a oblečení se do něčeho pořádného vydali do blízkého i dalekého okolí. Šlo to celkem hladce, jen u písmenka P (lampa na nádraží) se vysk ytl menší problém. Ten pes tak hrozně štěkal, že to vzbudilo jednu hroznou babiznu, která vylítla snad na každého, kdo tam přišel. Na nás chtěla volat policii, a přestože nás neviděla, vydržela řvát snad dýl než pět minut. Když jsme se snažili najít Č, na šli jsme jen B, a to jsme nepotřebovali. Tak jsme se vrátili do jídelny a od Tibora se dozvěděli pokračování a tudíž jsme Labyrint dokončili. Potom jsme jen snědli buřty a zpívali u ohně. S ohledem na celodeňák jsme museli jít spát.

Ve čtvrtek jsme byli probuzeni tak nehorázně brzy, že to bylo nechutné. Každý se v polospánku doplazil na snídani a poté jsme vyrazili na nádraží (kupodivu jsme ten vlak stihli). S jedním přestupem jsme dorazili do Brtníků a vydali se do skal. Když jsme s e doplazili na jakýsi kopec, kde bylo rozcestí, skupina se rozdělila. Někteří šli se Statem a Fabim směr Krásná Lípa a my šli směr Brtníky. V průběhu cesty se někteří rozhodli, že půjdou do Valdeku pěšky. My lazaret jsme se rozhodli jet přes Rumburk vlake m a cestou se rozloučit s odjíždějícím Kubou a Mirem a uvítat Vaška a Slava. Večeři jsme i přes zpoždění vlaku, kterým organizátorské posily přijely, stihli v pohodě. Po večeři se hrálo divadlo, na přípravu divadelních her jsme měli zhruba dva dny (taky t o podle toho vypadalo). Hrálo se: „Zlá Červená Karkulka a hodný vlk“, „Mr. Bean zachraňuje letadlo“, „Detektivka pro zasmání“ a něco, čehož název už si ani nepamatuju (moc kultůry najednou). No a aby toho nebylo málo, večer (v noci) se hrála plížicí hra. Plížit se cestou necestou, bažinami a přes jehličí je náhodou docela fajn. Jen ty koncovky mi díky namoženému koleni vůbec nešly. (Ale byla to veliká legrace.)

V pátek se nikomu nechtělo vstávat, ale dopolední přednášky nakonec byly. Nevím to jistě, ale myslím si, že velká část posluchačů spala (já teda určitě - aspoň chvíli). Po obědě se nám zdály různé sny a my se podle nich vydali hledat Cimrmanovo dílo. Laza ret zůstal v klubovně a hrál si s hlavolamy. Ty byly potřeba i k tomu, aby si člověk mohl nechat zdát nový sen. Nakonec se při večeři sešla ta práce celá. Mně se ji zdařilo zabavit, a přestože obsahuje sprostá slova a ../symboly, shledala jsem ji docela v hodnou ke čtení. Je v ní totiž spousta zajímavých věcí a naprosto úžasných slov (např. světoobjem), i po slohové stránce je tato práce vcelku zdařilá a čtivá.

Po večeři jsme se nabíjeli. Naštěstí byly v náboji i dva lehké příklady akorát pro mě (nemyslím tu kvantovku!) a tak jsem svému družstvu získala 1,75 bodu (za každý příklad byl 1 bod).

Když jsme byli patřičně vyčerpáni po psychické stránce, byl ohlášen SWANG. Moc velkou radost jsme neměli (chtěli jsme se konečně vyspat), ale šli jsme (tedy alespoň většinou, někteří to vzdali a já se například pajdala - k chůzi to mělo hodně daleko). Tak že jsem zvolila taktiku čekání - i když byla pěkná zima a mizerný schovávačky a ten Měsíc taky svítil ňák moc. Na místě swangu, který jsme chtěla získat, nebylo téměř nic až na maliníky odhadem 50 metrů od onoho místa a pod náspem cesty. No co se dalo děl at. Uvelebila jsem se v malinách a čekala. Po cestě pořád někdo chodil sem a tam. Takže jsem naštěstí neusnula. Když nastala minuta S, vyběhla jsem z maliní (víc rámusu než rychlosti) a tím na sebe obrátila Vaškovu pozornost. Asi po třech krocích jsem ve vysoké trávě o něco zakopla a můj osud byl zpečetěn. Nicméně to bohatě stačilo k odlákání Vaška a někdo jiný měl možnost získat swang. Když už jsem takhle přišla o život, vydala jsem se k dalšímu swangu. Cestou jsem od Lenky získala život - nula od nuly p ošla. Tak jsem se snažila najít skrýš u druhé křižovatky. Nikde nic příhodného, nakonec jsem se uplacatila do stínu větve poměrně vzdáleného dubu. Místo mělo jednu nevýhodu - neviděla jsem, co se děje na cestě. Jenom jsem slyšela, jak Ondřeje několikrát h arpeři sundavají se stromu. A pak jsem asi usnula, protože si nejsem vědoma, že by proběhl nějaký swang. Ale najednou někdo okolo mě chodil, i kdybych vstala a začala utíkat, stejně by mi to nepomohlo, tak jsem zůstala ležet. Ruda mě obešel a pak do mě ko pnul. Nu což, dala jsem život a vracela se k základně, cestou mě chytili ještě jednou. A pak už byl konec. Dokonce jsme šli i spát (jenom nevím kdy).

Najednou byla sobota - dopoledne přednášky (2. blok venku) a potom už jsme čekali, jaká bude grand prix. Už podle názvu byla zajímavá. Jmenovala se (po malé debatě) Chemický průmysl a její děj byl tématicky vázaný k místu pobytu - pašování drog. Zkrátka d alší běhací hra. Já si vzala Cimrmanovu práci, něco k jídlu a vydala se do terénu. Každou chvíli se mě někdo pokoušel chytit (úspěšně) a vzít mi zboží (neúspěšně). Když jsem našla písmenka z Labyrintu, rozhodla jsem se rozjet vlastní kšeft a všem kupcům j sem nabízela písmenka a Extázi. Nakonec jsem vydělala 620 peněz. Za peníze jsme získali informaci, jak donutit Cimrmana, aby se rozpomněl na svou minulost. Tak jsme zapracovali a po večeři se jali vracet Cimrmana do života. Nakonec se to povedlo a mně byl a vysvětlena některá sprostá slova (např. bandl). Po této přednášce byl ještě kvíz (to už byla zrušena družstva) a my ho s přehledem vyhráli. (Nejen proto, že se k celkovému skóre přičítalo i číslo skupiny a my byli číslo tři, ale i protože jsme zkrátka c hytřejší a Michal se čas od času trefil míčkem do kýble.) Potom bylo oficiální zakončení a rozdání odměn (každé družstvo vyhrálo aspoň něco - takže spokojenost a spravedlnost všude).

Neoficiální oheň a pečení buřtů se pro některé prodloužil až do jejich odjezdu, jiní šli s ohledem na ranní vstávání spát. Jako první (někdy před půl čtvrtou ráno) odešel Kajis. My (Michal, Petr a já) jsme měli na čtvrtou objednánu snídani, a tak když jse m ve tři čtvrtě na čtyři slyšela budík, který po chvíli ve zvonění ustal, těšila jsem se na snídani a na balíček. Ale ouha - čtvrtá minula nikde nikdo. Bušili jsme chvíli na dveře a nakonec se vloupali dovnitř. Leč v kuchyni kde nic tu nic (ještě že Micha l měl instantní polívku). A tak jsme se vydali o půl páté hladoví k Rumburku. V Rumburku kupodivu nebyl otevřen žádný obchod, naštěstí jsme měli zbytky zásob, a tak jsme s vidinou opulentní snídaně v Praze (9:13) nasedli do vlaku a v jednom kupé se uložil i k spánku (kdo spí, ten nejí). Asi o půl deváté jsme dojeli do Roudnice, a když jsme tam stáli podezřele dlouho, začali jsme zjišťovat důvod. Měnili lokomotivu (naštěstí ne za vodku). Důvodem této výměny bylo spadlé vedení kdesi u Kralup. Odpálkovali nás okolo Řípu směr Straškov. V tomto Zapadákově jsme potkali vlak od Prahy a dozvěděli se, že nás čeká asi hodina a půl cesty. Přehodili nám lokomotivu a my si prohlídli Říp pro změnu z druhé strany. Ve Vraňanech jsme potkali nějaké EC směr Děčín (možná to bylo IC a jelo někam jinam) a vyměnili si lokomotivy (s tou naší to tedy opravdu vyhráli). Teď se náš spěšňák změnil v zastávkový vlak a stavěl v každé pr..řekrásné vesničce až do Kralup. Nic na tom, že to staví v Nelahozevsi, ale Nelahozeves - zastávka, to už je trochu moc. Naštěstí se nesplnily Petrovy obavy, že to bude stavět ještě Nelahozeves - prasečák a Nelahozeves - kravín. V Kralupech jsme měli 80 minut zpoždění. Do Prahy jsme dojeli akorát na oběd. Nedělní balíček jsem nakonec měla v úterý k večeři. Jako když ho najdu (u Jirky v lednici).

Sepsala Dáša Eisenmannová