Obsah

Stebno jarní soustředění 2003

Účastníci

Jan Bednář, Petr Dostál, Peter Greškovič, Pavel Hála, Petr Houštěk, Michal Humpula, Lukáš Chvátal, Tereza Klimošová, Vojtěch Krejčiřík, Jan Olšina, Jan Ondruš, Matouš Ringel, Zuzana Rozlívková, Martin Rybář, Lenka Rychtrová, Michal Sivák, Vladimír Sivák, Lucie Strmisková, Hana Suchomelová, Mária Šedivá, Martin Takáč, Karel Tůma, Jan Valášek.

Organizátoři

Pampúšiky, Deník

26. duben

Dnes jsme přijeli do TSF - tábora soustředění FYKOSu a naše dobrodružství začalo. Začátek soustředění proběhl poněkud chaoticky, neboť zhruba polovina účastníků se vydala na vlastní pěst hledat TSF, zatímco ta druhá polovina horko těžko sháněla organisátory. Ale vše nakonec dobře dopadlo a všichni stihli večeři, což je hlavní. Večer jsme byli rozděleni podle dosažených výsledků a tak vznikla naše kompanie, plná zajímavých lidí. Také jsme si zahráli zajímavé hry s vojenskou tématikou. Morálka je dobrá, ztráty zatím nulové.

Pozn.: Zjistili jsme, že domorodci příliš neovládají jazyk český ani jakýkoli jiný. Na jednom letáku ve vesnici jsme našli perly jako „…Jste výtáni“, celý leták propagoval prodejnu „potravyn“.

27. duben

Byli jsem skoro nemilosrdně vzbuzeni na rozcvičku a většina lidí skutečně třikrát oběhla bazén a přilehlou boudu, budku. Následovala neorganizovaná diskuse na téma, zda nejslabší mají padáka, nebo zda budou skákat bez padáku. Snídaně byla dobrá, ačkoli jsme se nevyhnuli jistým veselým momentům. Vesele jsme se nedopočítali počtu účastníků a veselé byly i paní kuchařky ( zvláště ta, která při zavírání okénka prozpěvovala „Sedí baron u salónu, zatáhl tam záclonu.“) Úroveň duševního zdraví strmě klesá, zvláště od zahájení instruktážích brífinků, tzv. přednášek.

V průběhu odpolední hry jsme se vydali na objevitelskou cestu a objevili různé věci. Například jsme objevili ceduli „K rybníku - Zum See“ (a při překračování zábrany nenávratně poškodili ceduli „Soukromý pozemek - vstup zakázán“). Pak jsme objevili Houpačku. Houpačka se sestávala ze stromu, rybníka, ocelového lana a rochu pochybného držáku. Zhoupnutí se nad hladinou, osvěžuje ducha, posiluje tělo a vychovává k odvaze (a pokud se něco zvrtne, ušetří vám námahu při praní šatstva). Proto jsme se všichni zhoupli a pořádně si to užili.

Pak přišly sportovní výkony spočívající hlavně v pokusech o levitaci. Někde - při přeskakování neexistující zdi - jsme byli úspěšnější, někde méně úspěšní, Zvláště lezení na strom odhalilo určitá slabá místa naší skupinky. Nakonec bychom případnému psovi utekli, zvláště pokud by byl ochoten tak hodinku počkat.

Po večeři se hrála Mafie. Lidé se učili navzájem si nevěřit, lynčovat podezřelé, vraždit se, oslintávat se, házet po sobě ponožky, provádět úchylárny a mást gamemastery. Občas nám někdo názorně předvedl, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá nebo experimentálně ověřil nějaké jiné hezké přísloví.

Následoval falešný noční klid, probuzení a výsadek (zase bez padáků). Náš přívětivý kapitán naás po krátkém letu vysadil doprostřed pole a uletěl nám, upozornivše nás, že jsme na nepřátelském území a nemáme se dělit(ani příčně ani podélně ani nijak jinak). Následuje popis cesty naší malé skupinky: Přišli jsme na řadu poslední, octli jsme se poblíž vísky Podbořany. Domorodci sice mají moc rádi cedule (našli jsme „Nebezpečí výbuchu!“), ale mapy jim mnoho neříkají. Vydali jsme se proto do sympatického směru, jež nás dovedl nejprve do Mukoděl (podivného místa, kde všichni dělají „Muk!“). Tam naši stopaři odhalili trasu autobusu, po níž jsme došli přes Petrohrad (ne ten v Rusku!) až do Stebna.

28. duben

Pomaloučku, polehoučku jsme se vzbudili, posnídali a šli na přednášky.

Po obědě začala lekce abstraktního umění s krycím názvem mapování okolí. Měli jsme za úkol vytvořit co nejvěrnější mapu území 4×4 km okolo TSF. Objevili jsme spoustu krásných míst, romantických zákoutí, mravenců, vody, větví a podobně. Nakonec vznikla (s využitím notné dávky fantazie) mapa. Měli jsme nejasné tušení, že ji později budeme proklínat.

Po troše odpočinku se konala Operace Rádio. Osm odvážlivců - skorosebevrahů (z toho čtyři z Pampúšikov, což asi o něčem svědčí) - bylo vysazeno na blízkém kopci, zatímco zbytek lidí je měl najít a zneškodnit dřív, než se ti chudáci rozkoukají, dají dohromady šifru a vyřadí z provozu vysílačku na tajném místě.

Obránci sice měli drastickou početní převahu, zato jim chyběly informace snad ještě víc než útočníkům. Nevěděli vůbec ni, ani kde že to mají útočníci schován kód (nápověda: na zádech). Hrubá síla však nakonec zvítězila, sedm z osmi útočníků sice kladlo hrdinský odpor, ale bylo vyřazeno. Jedinou výjimkou je výsadkář Kájínek, jehož jméno by mělo být zaznamenáno v Pampúšikove zieni slávy, neboť se schoval tak dokonale, že přišel až na večeří a velmi se divil. Instrukce z ukořistěné vysílačky nás ovšem dosti zmátly, generálové se nemohli shodnout kam, s čím a kdy máme útočit. Proto vzniklo několik paralelních plánů, většinou počítajících se směrem útoku od Petrohradu na Blatnou a využívajících nějakou armádu. Náš plán byl schválen Plánovacím výborem jako nejlepší, ale bohužel objednané jednotky nedorazily, takže se útok nakonec nekonal.

Následoval rozchod, jen nějací odvážlivci hráli hry s názvy jako Na vraha, Na upíra nebo Sardinky. Ztráty jen malé, morálka dobrá, ale ospalá.

29. duben

Klidný den. Klidné ráno, přednášky v pohodě. Dozvěděli jsme se, jak spočítat pohyb šneka po natahované nekonečně pružné žížale (přimáčknutí té chudinky k zemi zanedbejte) a jakou roli v tom hraje špaček Pepa.

Po obědě jsme hráli hru „Jak dědeček měnil až vyměnil“. Chodili jsme po okolí a vekslovali věci za jiné věci. Docela značná část obyvatel Stebna nám s radostí nabízela děti, manželky a manžely („Chceme něco starého a nepotřebného.“). Zbytek dne proběhl v klidu a míru. Ztráty narostly, žerou nás klíšťata.

30. duben

Tento den probíhal program před bedlivýma očima Hodné Paní z Propagačního.

Dopoledne přednášky, odpoledne (po přednášce o teorii experimentální praxe) pak experimenty. Každý si vyzkoušel dva pokusy z celkem rozsáhlého seznamu možností. Obsahoval ledacos od stavby mostu ze špaget (neuvařených, přeci jen bychom asi nezvládli provazový most) přes měření gravitačního zrychlení pomocí rychlosti pohybu vln na vodní hladině (vědecky jsme dokázali, že to je zhruba 3,4 m s-2, pokud se vám to nelíbí, stěžujte si u vodoměrek, které nás rušily) po studium barevného vnímání.

Vyhodnocování měla na starosti odborná porota při příležitosti X. konference FYKOSu. Program byl nabitý, ale nakonec se našla chvilka času třeba i na vystoupení domorodé tanečnice(někde domorodá být určitě musí, ačkoli pochybuji, že by tam někdo jezdil na dovolenou), takže nuda rozhodně nehrozila.

Nakonec jsem jako osoba dopadl poměrně dobře: skupinky laborantů, jichž jsem byl členem, získaly v rámci výzkumného grantu spoustu sušenek a sladkostí, ačkoli bych byl poněkud opatrný s přesným popisem našich reálných výsledků. Popsat přesně a přitom zajímavě nic není lehké.

Valpuržina noc (noc před prvním květnem, čas upalování čarodějnic a stavění májek)

Po experimentech program (již vymknuvší se kontrole Hodné Paní z Propagačního, která musela jet domů) pokračoval téměř již tradičním Bludirintem (případně Bloudiryntem nebo také Bloudyrintem, podle nálady). Hra spočívala hlavně v procházení oblasti, kterou jsme dříve zmapovali, a hledání papírů s písmenky. Teoreticky by po nalezení papíru mělo následovat správné zodpovězení otázky a posun k dalšímu papíru, ovšem nic není tak jednoduché, jak vypadá. Zvláště když jsme si nakreslili tak úžasně příšernou mapu. Najít ve tmě písmenko (nějaké - třeba i úplně jiné, než člověk hledal) představovalo mnohdy nadlidský úkol a prvotní nadšení postupně opadalo a opadalo. Až někdy okolo páté ráno opadlo docela, vysprchovalo se a šlo spát.

Je pravda, že dva odvážlivci si nakonec poradili se všemi nástrahami a Bloudirint došli. Gratuluji jim a nám ostatním přeji dobrou noc.

1. máj, svátek práce

Časem jsme se probudili a dokonce absolvovali i nějaké přednášky. Lidská houževnatost je mnohdy až neuvěřitelná. Bohužel plánovaný prvomájový průvod se nekonal (alegorické vozy se někde ztratily), museli jsme se spokojit s rekreační procházkou po okolí (soudruzi z ROH také na poslední chvíli odřekli, takže jsme si vše museli zorganizovat sami, naštěstí jsme měli s sebou zkušeného domorodého průvodce).

Vydali jsme se tedy cestou i necestou, vyzkoušeli jsme si také skrývání a lezení na stromy(rodinka divočáků, která se vynořila z houští v pravou chvíli nám poskytla velmi silnou motivaci). Za dne jsme také objevili nejedno písmenko z Bloudirintu, potměšile se na nás šklebící z úplně jiného místa, než kde jsme hledali. Na rozhledně nám bohužel zavřeli (asi věděli proč) a tak nám nezbylo, než po chvíli obdivování symbolů ČS-Sovětského přátelství vyrazit hodně rychlým krokem k TSF, abychom stihli večeři. Ztráty pořád na rozumné úrovni, morálka kupodivu také příliš neklesla.

2. máj

Nadešel čas na Poslední bitvu s krycím názvem Grand Prix. Vydali jsme se po stopách neznámého, (zato však němého a strašně škodolibého) informátora, který nám nakonec řekl dostatek údajů k tomu, abychom křížem krážem prošli blízký hustě zalesněný kopec a okolí a následně zjistili,že jsme vedle jak ta jedle další šifra se nachází úplně jinde (také jsme zjistili, že místní lesy oplývají množstvím klíšťat, ale to sem naštěstí nepatří).

Přesto jsme však (občas s malou pomocí) vše zvládli a sestavili Ultimátní zbraň, abychom pak v záři zapadajícího slunce proběhli přes frontovou linii tím správným směrem (to jest pryč od nepřátel, nejsme sebevražedné komando, ačkoli to tak občas nevypadá) a vydali se k domovu.

Večer přešel v noc a my se usadili u ohně. Chvíli jsme zpívali, chvíli povídali. Někdy okolo jedenácté vypnuli v celém širém okolí elektřinu (ano, na každém rohu visela oznámení, že se tak stane, ale po zkušenostech s jinými cedulemi jsme je nebrali příliš vážně) a tak se případná výprava od ohně do budovy stala zajímavou noční hrou. Po přepočítání členů našeho družstva jsem s údivem zjistil, že všichni nakonec přežili. Zázraky se dějí. Možná ale, že už jsem byl tak ospalý, že jsem někoho počítal dvakrát.

3. máj

Ráno jsem se probudil na pokoji, kam jsem v záchvatu spavé nemoci došel, abych zjistil, že jsem se měl probudit tak o dvě hodiny dřív, mnoho lidí mi ujelo a musím jet jiným vlakem, než jsem plánoval. Naštěstí se našla i jiná poloranní ptáčata, takže jsem nejel sám.

Pak už jen pravidelné drncání vlaku po kolejích, přestupy a domov.

Petr, Jenda, Kájínek, Lenka, Majka, Saša