Podzimní soustředění FYKOSu na Šumavě, 1999

Chata "Na Pláních" v Nových Hutích nedaleko Kvildy

Z tohoto soustředění se mi dostaly do rukou dvě verze textů, popisující události. Následuje verze, kterou sepsala jedna z účastnic (tedy je objektivnější :-). Zde se můžete seznámit s druhou verzí, která se na vše dívá z pohledu organizátorů. Nebojte se porovnávat!

V sobotu 13. listopadu jsem se ještě před osmou hodinou vypravila na autobusové nádraží; jelikož jsem jela tak brzy, byla jsem u autobusu první a se zájmem čekala, kdo se objeví. Poznenáhlu se začali trousit lidé, kteří vypadali jako typičtí Fykosáci a povětšinou to byli ti, co jsem je znala už z minula. Když přijel autobus, naskládali jsme se dovnitř (všichni, až na mě, si vzali svá zavazadla dovnitř - líná huba, holé neštěstí, nebo hodně práce) a vyrazili směr Nové Hutě. Ve Strakonicích jsme přibrali Káťu a před polednem jsme dorazili na určené místo.

Ihned po ubytování jsme byli vysláni do terénu. Sháněli jsme potvrzení pro televizní stanici "Černá díra" a hledali materiály pro reportáže (místní blázni a jiná podezřelá individua a rovněž tak nejbližší hospody). Pro hledání hospody bylo záminkou údajné porušování prohibice. Jak jsme zjistili, je v okolí více méně (až na malý obchůdek, který je povětšinou zavřený) nemožné sehnat jakýkoli alkohol.

Když jsme se opět sešli v chatě, zúčastnili jsme se povinně konkurzu do detektivních kanceláří. Tento konkurz byl vskutku velmi náročný - učení se různých věcí zpaměti, luštění (téměř) neřešitelných šifer, příprava na výpravu k severnímu pólu, co nejrychlejší konzumace dvou starých rohlíků a následný nácvik pití pod vagonem (probíhal na schodech).

Příprava na cestu na severní pól. Důležité je teple se obléci.

Po večeři jsme byli rozděleni do kanceláří a hráli jsme seznamovací hry. Poklidný večer přerušil výstřel, po velmi krátkém přemýšlení jsme vyběhli do mrazivé temnoty. U plotu jsme našli postřelenou osobu, jali jsme se ji zachraňovat a pátrali jsme po možných příčinách. V jejím batůžku jsme našli mapu se šipkou a obal od čokolády s jakýmisi ciframi a nápisem One Half. Po provedení první (poslední) záchrany jsme se vypravili na místo označené šipkou (kamsi do lesa na kopec - jak jinak). My méně zdatní (nebo snad poznání chtiví??) jsme se z půlky sjezdovky dívali po hvězdách, když jsme se rozhodli pokračovat v cestě a dorazili do lesa, uviděli jsme světla baterek. Neprodleně jsme se poschovávali okolo cesty a ve správný okamžik jsme započali s bombardováním. Po návratu na základnu a po setkání s Ali Babou (přítel postřelené Milky) jsme ještě chvíli hráli hry a poté jsme se odebrali spát. Od nalezení čísla všichni přemýšleli, co by asi mohlo znamenat. Jelikož se tvářilo jako číslo telefonní, Jarda se rozhodl zkusit na něj zavolat a zjistil tak zajímavé informace o předávce jakéhosi zboží kdesi v lese. Toto místo bylo naštěstí později změněno.

Ráno nám Nikola roznesl (de)mentální rozcvičky a my se je ještě v polospánku pokoušeli řešit (od té doby jsem opět začala vstávat už za deset minut půl - klasický obranný reflex). Po dopoledním výcviku (přednášky - integrály, derivace a černé díry) a obědě jsme se vydali ven na fyzický výcvik. Klasické jarní hry ( hutu-tu-tu a běhací košíková) dostaly na sněhu (a s ukrytými dárečky - kravinci) zcela nový rozměr. Potom jsme šli na meteorologickou stanici do Churáňova. Někteří vypadali, jako že je to zajímá, ale my méně dychtiví jsme se vypravili na večeři (ostatní nás stejně cestou dohnali).

Po večeři jsme byli nuceni potrápiti své mozkové závity a řešili příklady Fabiho náboje - přece jen je lepší než ten Bzučův (nejen proto, že je v češtině).

A v noci proběhla velmi oblíbená a všemi milovaná noční hra zvaná Labyrint. Kvůli přírodním podmínkám to valná část účastníků vzdala velmi brzo. Já jsem se s Milanem a Petrem brodila závějemi značně dlouho, a když jsme cestou sebrali i osamoceného Juraje, vydali jsme se pátrat po písmenku GB kamsi na sjezdovku. Zde jsme po marném pátrání narazili na Martina a spol. hledající stejné písmenko. Hledání jsme krátce po třetí hodině ranní prohlásili za marné a v půl čtvrté jsme zaklepali na okénko u jídelny. Než jsme byli milostivě puštěni dovnitř, byli jsme ještě zákeřně vyfoceni. Po brzké snídani jsme se rozhodovali, jestli máme čekat na Ondru, bloudícího někde ve vánici. Nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Ondra přišel někdy po půl páté, ale to už všichni dávno spokojeně spali.

Labyrit. Důkladně nakreslená mapa se vyplatí. Někteří by mohli vyprávět...

Ráno (už pokročilejší) byla opět rozdána rozcvička, snědena snídaně a byl proveden výcvik. Odpoledne se v rámci výcviku hrála jedna ze standartních her - princezny. Ještě štěstí, že neběhám moc rychle - tentokrát se pro zvýšení počtu princezen pořádal závod v běhu sněhem. Nás sedm posledních se stalo princeznami, i když okolo princezny Stáni byly jisté pochybnosti. Mně se podařilo dotáhnout hru do zdárného konce (na rozdíl od jara, kdy mě ožebračenou táhli poslední úsek cesty organizátoři) a byla jsem na konci cesty první a jediná ( s velkým štěstím - princeznu přede mnou smetla lavina a musela se z půlky cesty vracet). V zimě je tato hra hlavně o tom, jak cestou nezmrznout. (pozn. red.: Bodejť by ne, hory dovedou být kruté.)

Po večeři a po objasnění náboje jsme si vyzkoušeli, jak to může vypadat ve vládě, a jelikož nám (ministerstvo obrany) nechtěli schválit "normální" zákony, začalo se vládnout velmi svérázně. Začalo to jednorázovým zákonným zabavením vládního majetku a přes trvalé zabavování majetku všem členům vlády, kteří byli zbaveni možnosti odstoupit, jsme se dostali až k zákonu (později ústavnímu), který zněl :"Těleso je nadlehčováno silou rovnající se tíze kapaliny Milkou vymočené." Krátce po schválení tohoto zákona byla hra ukončena vyšší mocí (v souladu s ústavním zákonem 041).

Poté jsme šli sledovat předávku na náves, a když jsme viděli a slyšeli, co se dalo, vrátili jsme se domů.

Vstáti už v brzkých ranních hodinách, i když je důvodem celodenní výlet, je skutečně velmi těžké.Přesto jsme se dokázali vypravit a nasednout do autobusu směr Kvilda. V Kvildě jsme ještě využili krátký čas k nákupu základního proviantu a vyrazili směrem k mrazivým pláním jihu. Po jednotvárné cestě "zakázaným územím" jsme okolo desáté hodiny dorazili k pramenům Vltavy a začali likvidovat naše zásoby. Po pohřbu banánových šlupek jsme se vydali dále k hranicím, našli jsme jakýsi hřbitov, u nějž proběhl pokus o stavění sněhuláků. Poté jsme se probrodili ke starému kostelu (velmi úsporný - vstupní sloupky a kříž).

No není to nádhera? Jen by nemuselo být deset pod nulou.

Po delším pochodu cestou, necestou, z kopce a hlavně do kopce jsme se doplazili do Borové Lady. Jaké zděšení - obě místní hospody jsou v úterý zavřeny !! Nouzové řešení - místní obchod se ukázal jen velmi chabou náhradou. Autobusy taky nefungovaly (lépe řečeno - jízdní řád byl úplně nečitelný), a tak jsme pěšmo vyrazili k domovu. Okolo čtvrté - neplánovaně brzy - jsme dorazili do chaty. Tu jsme shledali, že místo zemřelých (Hloupý Honza a Milka) se na základně objevily dvě nové tváře - Stat Babinský a Bill Gates. Po prohlédnutí nástěnky (dveří) jsme zjistili, že v 17:11 má zemřít Katany, a přestože jsme se ho snažili najít, zemřel někde zcela opuštěn. Zřejmě na přemíru gangsterů.

Po krátkém odpočinku jsme se snažili Velkého šéfa naučit jednoduchou hru zvanou fackovaná. Snažil se nám sice pod různými záminkami uniknout, ale kolečku nakonec neušel.

Po večeři padl návrh, že bychom mohli hrát šarády. Nejdřív jsme byli proti, ale nakonec jsme pro nedostatek jiných her svolili. Ostatně vidět Standu, jak hluboce přemýšlí, se vám nepoštěstí každý den. Ale některá slova byla naprosto hrozná (např. koroze nebo šalina), přesto jsme si to užili.

V nejlepším (jako obvykle) přišla zpráva o pohybu podezřelého individua v okolí chaty, nic jsme nelenili a vyběhli ven (nic moc v krátkých rukávech) a po pár krušných minutách v závějích jsme individuum lapili. Přivlekli jsme ho do chaty a započali výslech. Stále dokola nám tvrdil, že je agent Britské tajné služby. Stejně jsme byli rozhodnuti, že by měl jít na schody (to jest měl být oběšen). Nakonec jsme jeho život vyměnili za přednášku. Mimochodem víte, že přímka má jeden bod a kružnice dva? Dozvěděli jsme se také něco o RSAčku (je to docela složitá šifra). Potom jsme si ještě velmi dlouho povídali a vyprávěli si vtipy. Z agenta se vyklubal dobrý vypravěč a vcelku sympatický člověk. Ovšem jeho hra s desetníkem byla nejdřív tak trochu divná, ale když zjistil, v čem spočívá její vtip, docela jsme se pobavili (škoda jen, že dolů nepřišlo víc lidí).

Ve středu jsem k narozeninám dostala experimentálky. Náměty byly následující: Statova černá skříňka,tvrdé a měkké lasery a měření rychlosti zvuku. My jsme si vybrali černou skříňku, která je vlastně červená. No představte si pomenší červenou krabičku, ze které čouhá čtrnáct drátů a vy máte zjistit, co je vevnitř. Žádná sranda. Celé dopoledne jsme měřili a z ampérmetru a voltmetru na nás padaly přehršle čísel. Odpoledne byly přednášky (experimentálky se jako vždy dělaly na dvě části) a ve volných chvílích jsme přemýšleli nad krabičkou a jejími drátky. Já se večer na své části obvodu dohrabala k jakémusi záhadnému výsledku, samozřejmě za vydatné pomoci ostatních - ještě jednou děkuji. Moje schéma obvodu (kytička) bylo sice špatné, ale rozhodně nejhezčí.

Pozor na oči! Laser dovede být potvora.

Před večeří (abychom vytrávili a odpočali si od čísel) jsme vyrazili ven a hráli hru jménem ponorky - chodíte v zástupu, a když dostanete signál (rána do hlavy) snažíte se torpédovat jinou ponorku. Ve vánici a šeru ani nevidíte, kdo vás zničil a přivodil vám modřinu pod okem či jiné zranění. Zase jedna ze skvělých a klasických her.

Po večeři se konala konference a prezentace výsledků. Všechny byly velmi zajímavé, ale nejlepší byla metoda postupného přepisování způsobená kritickým nedostatkem papíru (první píše růžovou, další to přepisuje červenou, a tak to jde dál, až se přes modrou a zelenou dostanete až k černé). Byl to velmi dobře využitý večer.

Poté se hrál SWANG, my "vyvolení" jsme se ale nemohli zúčastnit. V dopise od agenta byl udán čas a místo schůzky. Oželeli jsme tedy další brodění se závějemi a okolo jedenácté hodiny jsme se sešli před chatou. Tohoto zvláštního podniku se kromě mě, Lotranda a Stata účastnili ještě Karel, Pavol a Míra. Agenti nám oznámili, že se máme sejít s nějakým agentem kdesi v ledových pustinách. Lačni nových informací k našemu případu jsme vyrazili na cestu, vypadali jsme spíše jako karavana, všechny věci se ukázaly velmi potřebnými. Když jsme dorazili na vytyčené místo, rozbili jsme tábor a postavili stan (žádná sranda ve sněhu a ledovém větru). Když byl stan konečně postaven a vevnitř byly srovnány karimatky a spacáky (agenti na nás mysleli), nacpali jsme se dovnitř. U stěn stanu bylo docela zima, ale když se mi podařilo přesunout na výhodnější místo doprostřed, bylo mi teplo. Znovu jsme poznali, že agent je skvělý bavič. Po čaji a sušenkách přišla na řadu čokoláda, a jelikož ji agenti jedli s námi, nic jsme netušili a dali si také (oni neprodleně potom snědli jakési ořechy - to už bylo pozdě). Po nějakém čase se objevila vyrážka, to už jsme pochopili, jak je to s námi zlé a jak je to s agenty. Byli to prohnaní gangsteři, kteří nás vylákali do pustiny a nechali nás sníst otrávenou čokoládu. Po nějakém čase přišla Agatha a oba naši strážci s ní odešli, chlapci se rozhodli, že utečou, ale mně se z teplého spacáku vůbec nechtělo a brodit se závějemi už vůbec ne. Krátce po jejich odchodu přišla záchranná četa, jejíž členové po vyluštění RSA věděli, kde jsme. Ale mně se ze stanu nechtělo ani teď - vždyť dokonce i sněžilo. Zbořili mi tedy stan na hlavu a vysypali mě ven v marné naději, že potom vylezu a půjdu do chaty. Když jim tento plán nevyšel, museli mě vzít a ve spacáku mě donést do chaty. Z této činnosti byla většina zúčastněných unavena a šla rovnou spát. Před třetí hodinou jsme se vydali opět ven a šli jsme pozorovat Leonidy. Bylo zataženo, ale my se nevzdali, došli jsme až na Pláně a cestou zpátky jsme viděli některé, co stály za to. Až do konce to vydržel jen málokdo, ale přes malou účast stál tento noční výlet za to.

Zahalení jako agenti. Vždyť to skoro agenti jsou!

Co říci o čtvrtku - dopoledne tradiční výcvik a odpoledne jsme se vypravili pátrat po hnízdech gangsterů. Informace potřebné k jejich nalezení nám poskytl Dr. Watson. My se chytře vydali ke stanu, který byl už zase postaven na svém místě, druhou možností bylo vydat se kamsi do lesa nad sjezdovku. Stan jsme našli, vyrabovali, složili a odnesli pryč. Po návratu - jaká hrůza - Dr. Watson byl postřelen.

Postřelený, ba dokonce, nebojme se to říct, mrtvý, Dr. Watson.

Starali jsme se o něho a za zpěvu písní jsme čekali na návrat druhé skupiny. Když přišla, vypracovali jsme podrobný plán dopadení gangsterů, se kterým nám pomohl zotavivší se Dr. Watson. Předávka druhé části zboží se konala na Přilbě. Tam si každý chytil svého gangstera a celou cestu se mu věnoval (na každého platilo něco jiného - na Lotranda zabíraly hádanky a Ali Baba byl úplně mimo, když uviděl duchy). Uvěznili jsme tu sebranku v chatě a po večeři je odsoudili k smrti ukoulováním. Toto se ovšem nějak zvrtlo a účelem našeho pobytu venku se stalo nasypat do závěje kohokoli. Od sněhu nakonec byli všichni - ti, co nešli ven, měli sníh aspoň v pokoji. Něco jako střelnice - jakmile se někde otevře okno, všichni se snaží naházet dovnitř co nejvíce sněhu dřív, než se okno zase zavře. Když se nám po návratu do chaty povedlo zbavit sněhu a najít nějaké suché a čisté oblečení, dostavili jsme se do jídelny. Zde se udílely různé ceny a jiné odměny.

Potom se hrála fackovaná a jiné oblíbené hry a nakonec se skončilo u hry na kytaru a zpěvu. Tou dobou jsem ještě přemýšlela o tom, že pojedu s první várkou ve 4:51. Postupem času se ale situace změnila a poté, co jsme s Jardou vyprovodili skupinu vedenou Jackem Rozparovačem, jsme se rozhodli jít spát.

Ráno jsme se rozloučili a vypravili se autobusem do Vimperka a tam jsme my, co jsme cestovali do Prahy, hráli inteligentní hry (co můžete čekat od Lotranda??) a tak nám ta hodina čekání uběhla docela rychle. Potom následovala vcelku nudná cesta do Prahy. U autobusu jsme se rozloučili a rozjeli se do svých domovů.

Toto soustředění bylo, jako ostatně každá podobná akce, skvělé. Ještě jsem skutečně neměla podobnou příležitost seznámit se s tolika závějemi během tak krátké doby a tak zblízka.

Někteří by mohli vyprávět, co to je dělat formu na sněhuláka.

Sepsala Dáša Eisenmannová